Vodní svět - 1. část
Reportáž z týdenní plavby na 14-ti metrové motorové jachtě po holandských kanálech.
Holandsko
jen zemí tulipánů a větrných mlýnů. Zcela určitě je ale
také zemí vodních kanálů - grachtů, lodí a kapitánů.
Alespoň takového dojmu jsme nabyli po vyslechnutí vyprávění
našich přátel a následného přečtení několika článků.
Po zkušenostech s plavbou (či spíše díky originální
české legislativě "neplavbou") po českých tocích
a vodních nádržích a po přečtení několika článků v
časopisech a na internetu jsme se rozhodli vyzkoušet holandskou
realitu na vlastní kůži.
Protože
jsme chtěli současně také poznat nejznámější holandská
města, vybrali jsem pro své putování oblasti Vechtplassen a
Grote Rivieren, které se rozprostírají jižně a jihozápadně
od Amsterdamu. Jako nejpříhodnější pro začátek cesty se
nám jevilo starobylé město Utrecht v jehož těsné blízkosti
se nachází městečko Nieuwegein se známou charterovou
loděnicí Hatenboer Yachting. Díky perfektně zpracovaným
webovým stránkám jsme si v čtyřměsíčním předstihu
jednoduše prostřednictvím internetu rezervovali na první
červencový týden ocelovou čtrnáctimetrovou jachtu pro 12
osob DERBY 21. Volbě lodi předcházelo důkladné studium
podrobných map vodních cest od kartografické společnosti
ANWB. Bohužel pro jejich nedostupnost v ČR bylo nutno si je
objednat (jak jinak než prostřednictvím osvědčeného
internetu) u firmy Bernwieser ve Vídni. Volba trasy a volba
plavidla s sebou úzce souvisí, neboť jsme chtěli vybrat typ
lodi tak, abychom s ní mohli projet - s
ohledem na šířku, ponor a zejména výšku nad
hladinou - i historickou částí měst na zvolené trase. Kdyby
naše volba byla chybná, stačil by jediný pevný most nižší
než loď a museli bychom volit náhradní trasu. Z druhé strany
jsme volili loď takovou, aby na ní mohly bydlet dvě rodiny -
čtyři děti a šest dospělých. Našim požadavkům
odpovídala nejlépe právě Derby 21, která má tři kajuty
dvoulůžkové - vhodné pro dva manželské páry a dospělého
syna s přítelkyní a jednu kajutu čtyřlůžkovou pro dětské
pasažéry. Na lodi je dále velká horní paluba s horní
kormidelnou a posezením pro všechny posažéry, dolní
kormidelna, velký salon s možností přespání dalších dvou
osob, kuchyně spojená s jídelnou a dvě koupelny.
Vzhledem k
rozhodnutí, že si všichni účastníci výpravy povezou s
sebou jízdní kola, jsme jako dopravní prostředek pro cestu do
Holandska museli použít jedno osobní a dvě dodávková auta.
Putování jsme zahájili v Brně v pátek odpoledne a přes
Německo, kde jsme po půlnoci krátce přespali na dálničním
odpočívadle, dojeli v sobotu zrána do Nieuwegeinu. Loď se
přebírá kolem desáté hodiny dopoledne, ale je vhodné
přijet dříve, neboť v předstihu lze přeložit z aut zásoby
potravin, zavazadel, jízdní kola, zahradní gril, spacáky a
další výbavu. Samotné předání lodě probíhá velmi rychle
a zahrnuje seznámení se s obsluhou - přepínání řízení
mezi horní a dolní kormidelnou, pokyny k mazání Stevenova
hřídele a kontrole provozních náplní, doplňováním
naftového a vodního tanku a výměnu plynových lahví. Vše
bylo v naprostém pořádku. Dostali jsme ještě vodní almanach
a sadu map odolných proti vodě a mohli vyplout. Zcela
šokující pro nás bylo zjištění, že pro řízení této
lodě není vyžadováno žádné oprávnění (všichni jsme
měli ovšem mezinárodní průkaz VPM) a není prováděna ani
žádná zkušební jízda - pokud si ji posádka za 30 €
nepřiplatí.
Krátce po
sobotním poledni jsme vyrazili po Merwede Kanaalu na první
plavbu směr starobylé město Utrecht. Ovládání lodi bylo
velmi příjemné díky příďovému manévrovacímu motoru,
bylo však nutné si zvyknou na značnou setrvačnost
několikatunové lodě a poměrně vysokou rychlost při které
loď začíná poslouchat kormidlo. Motor o výkonu 125 HP po
zahřátí v nízkých otáčkách spokojeně vrněl a po pár
desítkách metrů nás přivítalo ve své komoře první
zdymadlo. Usměvavá dívka obsluhující vrata plavební komory
si nechala za svoje služby zaplatit do dřeváku zavěšeném na
dlouhé tyči a my se podivili faktu, že ač jsme byli jediná
loď v dohledu, proplavení proběhlo zcela bez čekání.
Těsně za zdymadlem následoval průjezd pod naším prvním
holandským zvedacím mostem. Pečlivě jsme se vyvázali u řady
vyvazovacích kůlů a připravili se na dlouhé čekání,
neboť přes most vedla poměrně rušná silnice. Sotva nás
však obsluha mostu uviděla, zastavila červeným světlem na
semaforu provoz, stáhla závory a začala most zvedat. Naše
vyvázání netrvalo ani tři minuty a loď měla zelenou k
průjezdu.
Během následujícího týdne jsme každý den projeli pod
několika desítkami mostů a plavebními komorami a s výjimkou
mostů železničních jsme vždy čekali na průjezd maximálně
několik minut. V Holandsku totiž platí, že plavidlo pluje a
automobily musí počkat. Nikdo se nerozčiluje, nikdo netroubí,
je to zde prostě zcela normální. Od druhého dne jsme se
většinou před mosty vůbec navyvazovali a počkali raději
stát na motoru. Tento způsob je výhodnější, protože po
zvednutí mostu stačí dát plný plyn a pod mostem rychle
proletět, aby chodci a řidiči nemuseli čekat zbytečně
dlouho. Většinou se ani nečeká na zelené světlo a
projíždí se jakmile je most zvednutý do té míry, že se
loď pod něj vejde. Všechny větší plavební komory a mosty
jsou zdarma, ty menší, vesměs vesnické, se platí vložením
mince do dřeváku. Je vhodné mít v zásobě dostatek
jednoeurových mincí, protože zpět se nevrací. Plavbu
prvního dne jsme zakončili vyvázáním na okraji Utrechtu v
městském parku a vydali se pěšky na prohlídku města.