Ani lodě nechtějí umírat potupně

František Novotný

Ač je to vzhledem k bojechtivosti lidstva k nevíře, počet válečných lodí, kterých bylo nutno se nějak kvůli zastaralosti zbavit, vždy přesahoval počet plavidel "řádně" potopených v bitvách. Poté, co zámořské objevy a následná expanze vedly evropské státy k tomu, že si vybudovaly stálé námořní floty - a tím se teprve staly námořními velmocemi - se ono nerudovské "co s nimi" stalo opravdu problémem, řešeným často kuriózními metodami.

V éře dřevěných korábů, kdy se vojenská technika vyvíjela jenom pozvolna, sloužily lodě mnohá desetiletí a příčinou vyřazení byla buď hniloba nebo, a to častěji, nenapravitelná deformace trupu - jeho lukovité prohnutí přídí a zádí dolů následkem hmotnosti děl. Ta vyřazená plavidla, zbavená výzbroje a stěžňů, která se vyhnula potupnému rozebrání na palivové dříví, se obvykle používala jako hulky, tj. jako plovoucí skladiště a kasárna vyvázaná k molům námořních základen. Díky tomuto zvyku se pak uchovala i tak slavná plavidla jako americké fregaty "Constitution" a "Constellation" z konce 18. století, jež dnes patří k nejuctívanějším národním památníkům USA. Také Nelsonova "Victory" se dožila 21. století z téhož důvodu.
Nicméně i služba v podobě hulku se mohla svrhnout v ještě potupnější existenci, než bylo spálení. Došlo k tomu, když se některé hulky začaly používat jako. vězeňské pontony, jako levná a snadno střežitelná vězení. Úzké střílny dostaly mříže, čímž se vězeňské kobky v podpalubí staly ještě dusnějšími a smrdutějšími děrami, hnijícími a trvale vlhkými, zamořenými krysami. Tyto vězeňské pontony pak v první polovině 19. století lemovaly ve velkém množství břehy Temže pod Londýnem a strašné poměry, které na nich panovaly, mistrně zachytil Charles Dickens v románu "Velké naděje".
Ještě předtím, za napoleonských válek, jak Britové tak Francouzi používali hulky jako plovoucí zajatecké tábory. I zde byly životní podmínky kruté, což posádky válečných lodí věděly a raději se daly v bitvě zabít, než aby se vzdaly. Nicméně této situaci vděčí dnešní námořní muzea na nejkvalitnější a nejpřesnější kostěné modely tehdejších řadových lodí a fregat. Zajatci byli totiž krmeni hovězími čtvrtkami, z jejichž kostí pak vyráběli do nejmenších podrobností modely lodí, na nichž původně sloužili. Prodej těchto modelů jim pak umožnil zajetí vůbec přežít.
Jako hulk sloužila i dlouhá léta původně francouzská 74dělová řadová loď "Implacable", kterou Britové dobyli v roce 1805 v bitvě u Trafalgaru pod jménem "Duguay Trouin". Dřevěný hulk s nezměněným trupem typické řadové lodi z konce 18. století přežil nejen celé 19. století, ale i půl 20. století. Až 2. února 1949 byl ve věku 152 let pod francouzskou a britskou vlajkou vyvlečen z Porsmouthu remorkérem na moře a tam čestně potopen explozemi náloží. Dnes by zřejmě vznikla nadace, která by tento cenný unikát restaurovala do původního stavu. Většina dřevěných válečných lodí ale skončila jako palivové dříví.

S nástupem oceli jako konstrukčního materiálu se problém "co s nimi" ještě zkomplikoval. Navíc byl umocněn rychlým vývojem techniky, což vedlo a vede k častější obměně válečných plavidel. Nakonec to dopadlo tak, že loděnice začaly zpětně vykupovat vyřazená plavidla a rozebírat je na šrot. Byl to tak lukrativní obchod, že záhy vznikly specializované loděnice, zaměřené jenom na rozebírání lodních trupů a třídění šrotu. Je třeba si uvědomit, že pancéřování válečných lodí se vyrábělo z ušlechtilých legovaných ocelí a z každého trupu se daly navíc vytěžit desítky, ne-li stovky tun barevných kovů.
Tím vzniklo i nové odvětví remorkáže - vlečné plavby. Odstrojené válečné lodi, zbavené nejen výzbroje, ale i cenných přístrojů, ať již navigačních nebo k ovládání pohonu, nebyly schopny plavby vlastní silou a do šrotových loděnic musely být odvlečeny.
Je třeba předeslat, že oceánská remorkáž je vždy riskantní záležitostí, neboť neexistuje vrtošivější věc než velká loď vlečená na ocelovém laně za remorkérem a námořníci vleků to dobře vědí. Každý, kdo je členem nepočetného týmu na palubě vlečeného plavidla bez možnosti aktivního pohonu, dobře ví, jak mnoho riskuje a 9 ruských námořníků, kteří zahynuli společně s ponorkou K-159, nebyli první, kteří šli ke dnu i s nešťastným vlekem, a, bohužel, nebudou ani poslední. I jenom trošku vzedmutější moře může znamenat ztrátu vleku a v análech námořní historie existuje mnoho případů, kdy vyřazené válečné lodě jako by projevily vlastní charakter a místo aby se nechaly pokorně odvléci na "porážku" do šrotovací loděnice, daly přednost čestné "sebevraždě", přičemž s sebou do mokrého hrobu pomstychtivě stáhly i své posádky.

K nejznámějším případům patří osud brazilské bitevní lodi "Sao Paulo". Byla postavena v roce 1909 jako druhá jednotka třídy "Minas Gerais" o výtlaku 21 500 t a s 12 děly 305 mm. V roce 1934 prošla "Minas Gerais" přestavbou, avšak "Sao Paulo" byla v tak zoufalém stavu, že z generálky sešlo a v roce 1946 byla loď vyřazena ze služby. Teprve za 5 let se našla firma, která loď odkoupila, aby ji dala v Evropě sešrotovat. Dne 4. listopadu 1951 (podle jiných pramenů v roce 1950) se za bouře vlečená loď utrhla a nikdo ji již nikdy nespatřil. Posádka remorkéru mohla jenom bezmocně přihlížet, jak světlo, jímž kdosi mával na přídi bitevní lodi, mizí v temnotách bouřlivé noci.
Britská Royal Navy pak měla obdobné problémy s vyřazenými válečnými loděmi, které se "pokoušely" vyhnout potupnému zániku sešrotováním tím, že radši "najely" na břeh. Patřil k nim křižník "Ajax", ponorka "Truant", minolovka "Saltburn" a další. Nicméně rekord tvrdošíjnosti drží bitevní loď "Warspite" třídy "Queen Elizabeth" o výtlaku 33 000 t a s 8 děly ráže 381 mm.
V roce 1947 se vyřazený veterán 2. světové války během vleku do šrotové loděnice utrhl z lan a skončil na pláži Prussia Cove v Cornwallu. Poté, co byl v roce 1950 pracně stažen na hlubokou vodu, se utrhl podruhé! a najel na břeh u Saint Michael´s Mount. Bezradným Britům nezbylo než tvrdošíjnou loď rozřezat autogeny na místě.

S částmi konstrukcí a dílci z vyřazených a již dávno sešrotovaných válečných lodí se může člověk setkat na místech, kde by to vůbec nečekal. Obří radioteleskop britské astronomické observatoře Jodrell Bank natáčí anténu prostřednictvím ozubených věnců, které původně točily jednou z 381mm věží na bitevní lodi třídy "Queen Elizabeth" (tuším že "Barham" - i přes veškerou snahu se mi nepodařilo v archivu dohledat původní článek). Při nedávné generální opravě radioteleskopu nebylo shledáno na věncích žádné opotřebení, takže stejně precizně jako za 1. a 2. světové války natáčely děla věže na cíl, natáčejí nyní anténu teleskopu na hvězdy.

Podle novinových zpráv neměla odstrojená ponorka K-159 dostatečnou rezervu výtlaku, takže musela být během vleku "podpírána" připoutanými pontony. Zhoršené počasí pak zvedlo moře a vlny pontony od trupu nešťastné ponorky odtrhly. Pokud odhlédneme od ignorování meteopředpovědi, která zhoršování počasí předpokládala, tragédii dokonal ruský šlendrián - hlavní poklop zůstal neuzavřen a vrtulník záchranářů vyrazil k jiné ponorce, taktéž vlečené k rozebrání. Nicméně ani u přesně a dobře provedené vlečné akce není riziko zdaleka nulové. Jakmile se mi dostanou do ruky přesnější informace o havárii, vrátím se k potopení K-159 samostatným článkem.

Psáno v Praze 2. 9. 2003

Převzato z rubriky Mrožoviny politického a psího denního www listu