Záhada "Novorossijsku" vysvětlena ?

František Novotný

V roce 1947 převzal SSSR z kořisti po italském loďstvu bitevní loď "Giulio Cesare" a pod jménem "Novorossijsk" ji zařadil do Černomořské floty se základnou v Sevastopolu. Tam také večer 28. října 1955 loď po jednodenním dělostřeleckém cvičení zakotvila. Jelikož kapitán Kuchta byl na dovolené, kotevní manévr řídil jeho zástupce komandér-poručík Churšudov. Neměl loď v ruce, špatně odhadl její délku a dobu spouštění kotvy. Výsledkem bylo, že "Novorossijsk", jehož příď držela kotva, ležel zádí mnohem blíže k zadní vyvazovací bóji než obvykle. Nicméně Churšudov se domluvil s technickou obsluhou základny, že pozice bitevní lodi bude korigována až ráno.
Po večeři část posádky dostala vycházku a také důstojníci se odebrali na břeh. Chod služby běžel podle řádů, o půlnoci nastoupil jako velitel kotevní hlídky poručík Laptěv, politický zástupce velitele turbínového úseku. Za jeho hlídky, několik vteřin po půldruhé, otřásla lodí mohutná exploze. Zhasla všechna světla, avšak reflektory sousedů odhalily obrovský otvor v palubě před přední věží na levoboku. Okolo kráteru lemovaného nahoru trčícími pokroucenými plechy, z něhož šlehaly plameny a valil se dým, ležela vymrštěná těla mrtvých a celou přední palubu pokrývala vrstva bahna.
Kvůli těžkopádnosti sovětské vojenské mašinérie probíhaly záchranné práce pomalu, vrchní velitel Černomořské floty admirál Parchomenko je dal vlastně na rozhodující půlhodinu přerušit, takže loď byla ztracena. V 05.45 se převrátila kýlem vzhůru a večer 29. října 1955 zmizela pod hladinou. Spolu s ní zahynulo 608 námořníků, stovku z nich měla na svědomí přímo exploze.

Závěry vyšetřovací komise, kterou pod vedením náměstka předsedy Rady ministrů nechal zřídit tehdejší sovětský šéf Nikita Chruščov, sice konstatovaly selhání funkcionářů, kteří řídili záchranné práce (a vedly až k pádu vrchního velitele sovětského loďstva admirála Kuzněcova, jehož vystřídal Chruščovovův "kůň" admirál Gorškov), nicméně příčinu exploze neodhalily. Spíše ji zatemnily.
Především potápěči potvrdili, že epicentrum výbuchu se nacházelo vně lodního trupu, čímž bylo vyloučeno samovolné vznícení munice - poměrně častý případ u bitevních lodí ("Imperatrica Marija" za 1. a japonská "Mucu" za 2. světové války). Také přítomnost vymrštěného bahna, které pokrylo celou příď nešťastné lodi, svědčilo o mohutnosti výbuchu na dně rejdy pod přídí lodě.
Protokol vyšetřovací komise se pochopitelně otřel i o imperialistické italské konstruktéry, kteří při přestavbě v letech 1933-37 zhoršili stabilitu plavidla, nicméně jako příčinu exploze uváděl německé magnetické miny buď typu RMH (770 kg TNT) nebo LMB (705 kg TNT), jimiž Němci za 2. světové války sevastopolské kotviště zaminovali. Je sice pravda, že odminovací práce se po válce prováděly lajdácky, potápěči při dočišťování v roce 1952 nalezli sice ještě 28 min, ale žádná již nebyla funkční - všechny měly po 8 letech vybité akumulátory. Bylo tedy nemožné, aby ještě o tři roky později mohla být nějaká opomenutá mina iniciována neobvyklou kotevní polohou "Novorossijsku". To mohlo být důvodem, proč jeden člen komise odmítl protokol podepsat. Příznačně jím byl generál KGB Šilin.

V klimatu totalitního státu byla záhada exploze "Novorossijsku" zakonzervována až do jeho pádu. Teprve v druhé polovině 90. let se objevily možnosti pátrat v archivech a hledat jiná vysvětlení toho, co se na sevastopolské rejdě v noci z 28. na 29. října 1955 skutečně stalo. Dali se do toho i dva běloruští námořní badatelé Anatolij Taras a Sergej Jelagin, kteří vyrukovali s dobře vypracovanou hypotézou.
V prvé řadě analyzovali průběh exploze. Podle protokolu Malyševovy komise musela mít sílu nejméně 1000 kg TNT, když rozervala na výšku celý trup se sedmi palubami a způsobila v jeho dně otvor o ploše 150 metrů čtverečních. Podle těchto znaků a záznamů krymské seismologické stanice musela být exploze 2 x až 2,5 x silnější než výbuch německé magnetické miny. Ze zprávy potápěčů zase vyplynulo, že nalezli v bahně na dně dva krátery po explozích. Jeden se nacházel přímo pod trupem lodi, druhý 30 m vpravo od boku. Dále běloruští badatelé uvádějí (jiné prameny se o tom nezmiňují) že "Novorossijsk" nebyl toho kritického dne naveden ke svému obvyklému kotvišti u bóje č. 12, leč k bóji č. 3, kde obvykle kotvívala bitevní loď "Sevastopol". I to má v jejich teorii význam, neboť dvojice badatelů došla k názoru, že "Novorossijsk" se stal obětí diverze, promyšleného útoku na základnu, který bezchybně provedlo britské komando s miniaturní ponorkou typu X-51.

Tarasova a Jelaginova teorie je v souladu s článkem ing. Sergijeva, který byl publikován v ruském časopisu válečného námořnictva "Morskoj sbornik" 10/1996. Podle něj byla bitevní loď "Novorossijsk" vyhozena do vzduchu pomocí dvou náloží o celkové mohutnosti 2 až 2,5 t TNT. Nálože byly uloženy v malé vzdálenosti od sebe na dně přibližně v podélné ose zakotveného plavidla. Jejich exploze byly načasovány s malým odstupem, aby se efekt kumuloval. Chyba v umístění (minimálně 10 m) nevedla k okamžité řetězové explozi munice hlavního kalibru ve skladišti přední věže, která by stopy diverze beze zbytku zahladila. K tomu poslednímu Taras a Jelagin dodávají, že chybné umístění náloží nemuselo být ani tak chybou polohy jako omylem v identifikaci cíle, když v případě "Sevastopolu", jehož kotviště si "Novorossijsk" jenom zapůjčil, by poloha byla přesná (viz ilustraci na konci článku).
Podle běloruských badatelů SSSR skutečnou příčinu exploze zatušoval z ideologických důvodů. Propaganda tvrdila, že hranice je neprodyšná a odhalení, jak snadno do hlavní černomořské námořní základny zahraniční diverzanti vnikli a zde splnili svůj úkol, by touto legendou otřáslo. Navíc, jak uvádějí oba Bělorusové, "Novorossijsk" byl vyzbrojen speciální municí, rozuměj jadernými granáty 320 mm, jež byly právě uloženy ve skladišti přední věže, takže přístav Sevastopol jen o vlas ušel jaderné explozi - se všemi následky, které by z toho pro obyvatelstvo vyplynuly. Alespoň zástupce velitele Churšudov o tom byl skálopevně přesvědčen, nicméně mu nezbývalo nic jiného než mlčet.

V každé detektivce si musí pátrající položit otázku po možnostech a příležitostech k provedení. Platí to i pro Tarasovu a Jelaginovu verzi zániku "Novorossijsku". Podle autorů disponovala Royal Navy ve své 12. flotile odpovídajícími speciálními prostředky. Jednalo se o miniaturní ponorky typu X-51, o zbraň, jejíž kořeny vedly až k miniponorkám X, které na podzim roku 1943, dovlečeny před norské pobřeží velkými ponorkami, vnikly do fjordu Ka a na dně umístěnými náložemi poškodily německou bitevní loď "Tirpitz". Tentýž rukopis pozdější akce proti "Novorossijsku" nesly i britské diverzní podmořské útoky na další cíle v norských vodách a na japonský těžký křižník "Takao" 31. července 1945 v Singapuru.
Britové měli i příležitost - od 22. října 1955 probíhaly V Egejském a Marmarském moři manévry NATO "Bospor 55", v jejichž rámci, jak je ověřeno, několik velkých britských ponorek vplulo i do moře Černého. A jak napsal ing. Sergijev do časopisu "Morskoj sbornik", od 05.50 dne 28. října až do 00.17 dne 29. října 1955 nebyl vstup do sevastopolské základny hydroakusticky střežen, takže útočník by měl více než 18 hodin k proniknutí do základny, uložení náloží a návratu na volné moře.
Běloruští badatelé pak rozebírají, že Britové měli pádné důvody, aby diverzi podnikli. V 50. letech počaly do Středozemního moře pronikat ve větších počtech sovětské ponorky využívající jako pomocné základny albánské přístavy Vlore a Durres a tím ohrozily hegemonii Royal Navy ve Středomoří. Vyhození do vzduchu zastaralých bitevních lodí, avšak s jadernou municí na palubě, by vedlo k jaderným explozím, které by kompletně zničily Černomořské loďstvo a jejich hlavní základnu. Moc by nezůstalo ani z civilního přístavu a města. Avšak kvůli chybné identifikaci cíle, (anebo kvůli špatnému kotevnímu manévru velitele Churšudova, jenž vedl k posunuté pozici "Novorossijsku" směrem dozadu?!) a větru, který odsunul trup bitevní lodi poněkud do strany, jaderná munice neexplodovala a nebýt chybně vedených záchranných prací, čtyřicetiletý veterán se ani nemusel potopit.
Ve své studii se Taras a Jelagin zmiňují i o jiných teoriích, které se objevily v poslední době. Jedna z nich předpokládá, že "Nvorossijsk" se stal obětí italské pomsty, když diverzi provedli italští potápěči, bývalí členové slavné flotily MAS-10, kteří za 2. světové války pod velením knížete Borgheseho několikrát napadli britské válečné lodě v Gibraltaru a v únoru 1941 těžce poškodili v Alexandrii bitevní lodi "Queen Elizabeth" a "Valiant". Avšak vhodnou miniponorkou disponovalo italské námořnictvo až na podzim 1955. Ta navíc mohla nést jenom nálože s omezenou silou 300 kg TNT. A je třeba vzít do úvahy, že příslušníci MAS patřili k fašistům, které i po válce ostře sledovaly italské speciální služby - a také KSI. Ta pak informovala sovětské činitele, že v případě "Novorossijsku" je MAS mimo hru.
Ukrajinský historik V. V. Kostričenko, rodák ze Sevastopolu, je pak autorem další verze. Podle něho byla exploze "Novorossijsku" velkou provokací, kterou zrežírovala KGB. Avšak tuto hypotézu Taras a Jelagin ostře napadají a posměšně se o ní vyjadřují - mohou ji šířit jenom lidé, kteří jako děti věří na "pohádky" o všemoci bezpečnostních orgánů, které se vymkly stranické kontrole, věří na různá "spiknutí", jež se plánují v těchto orgánech, a na další podobné nesmysly.

A zde je jádro pudla sporu a současně slabina teorie obou Bělorusů. Ačkoli se tak rozčilují nad verzí ukrajinského historika, oni sami se chovají nachlup stejně, když jejich hypotéza je až příliš poplatná témuž pohledu, jenom místo "pohádky" o KGB je použita špionomanická legenda a posedlost diverzanty, ve které si Stalinova říše tolik libovala!
Pokud nepromluví britské archivy a hypotézu obou Bělorusu eventuálně nepotvrdí, pravdy o zkáze bitevní lodi "Novorossijsk" se zase nedočkáme.

Psáno v Praze 14. 7. 2003 podle článku "Katastrofa bitevní lodi Novorossijsk" autorů Anatolije Tarase a Sergeje Jelagina v časopise "Okrety vojenne" 2/2003.

Převzato z rubriky Mrožoviny politického a psího denního www listu