Queen Mary 2 pod rentgenem

František Novotný

K technickým inovacím, které přinesla 2. světová válka a které změnily životní styl, patřil i rozvoj transoceánské letecké dopravy. Nejdůležitější segment dopravního trhu na severním Atlantiku - euroameričtí byznysmeni - dal pochopitelně přednost letadlům, což v následujících 15 letech vedlo ke zhroucení osobní lodní dopravy na linkách mezi Starým a Novým světem. Nějakou dobu ve službě ještě vydržel americký parník "United States" (poslední držitel Modré stuhy Atlantiku), neboť provoz lodě, s níž se pro válečnou dobu počítalo jako s vojenským transportérem, dotovala federální vláda. V 70. letech z prestižních důvodů dala gaullistická Francie do provozu luxusní loď "France", nicméně i tento projekt se finančně zhroutil. Poslední ránu mu zasadila vlastní posádka, kterou odbory vehnaly do nesmyslné stávky hraničící se vzpourou a pirátstvím, neboť stávkový výbor z lodě vyhnal kapitána a důstojníky a zakotvil "France" do plavebního kanálu před Le Havrem.

Avšak to neznamenalo, že by z moří velké luxusní parníky (název pochopitelně technicky neodpovídá, ale přidržme se ho jako označení velkých transoceánských lodí pro osobní přepravu bez ohledu na to, čím jsou skutečně poháněny) zmizely. Rychle bohatnoucí svět v poslední čtvrtině minulého století umožňoval i středním třídám, aby si i ony dopřály "milionářské" dovolené na luxusních výletních lodích. Trávit zahálčivou dovolenou v plovoucím městě s bary a kasiny a každé ráno se probudit někde jinde, třeba o romantického ostrůvku s palmami a plážemi zlatého písku, nebo naopak třeba v benátské laguně či v jiném přístavu nějaké slavné metropole, se tak stalo globální módou.

Nový vítr nejdříve zachytila skandinávská rejdařství, především Norové, kteří po jednu dobu měli téměř monopol na výletní loďstvo. Jejich luxusní parníky obvykle operovaly přes zimu v Karibiku a v létě pak ve Středozemním moři. I tento stav pak přispěl k tomu, že v turistickém průmyslu se začaly točit finance řádově srovnatelné s financemi průmyslu automobilového. A to pochopitelně na prahu 21. století přitahuje další investice. Reinvestovat se též rozhodla největší firma v oboru výletních plaveb - Carnival Corporation.

Projekt
Vše začalo v roce 1999, kdy se britská finanční skupina Trafalgar House kvůli finančním potížím musela zbavit rejdařství Cunard Line. Novým vlastníkem se stala americká Carnival Corporation, která o týden později ohlásila, že hodlá postavit největší výletní parník navazující na tradice transoceánských lodí "Queen Mary" a "Queen Elizabeth 2". Jako hlavní projektant a vedoucí projektu byl jmenován Stephen Payne z dceřinné firmy Carnival Corporate Shipbuilding. Výběr loděnice, která by měla postavit největší osobní parník všech dob, se stal prestižní záležitostí. Britové spustili kampaň, aby vláda podpořila projekt domácí loděnice Harland & Wolf z Belfastu, avšak byla to vláda francouzská, která slíbila podporu loděnici Chantiers de l Atlantik v St. Nazaire a tak jí pomohla urvat zakázku. Smlouva na plavidlo v hodnotě 550 milionů liber podepsali 10. března 2000 jeden z nejbohatších mužů USA Micky Arison za Carnival Corporation a Patrick Boissier za Alstom Marine, jinak prezident loděnice, jež do skupiny AM patří. Při této příležitosti poprvé padlo jméno nového superparníku - "Queen Mary 2".

Na rozdíl od zmatených informací, které se objevily v českých médiích, loď nenese jméno po skotské královně Marii Stuartovně, ale po Marii Teckové, jež se stala ženou krále Jiřího V. (1910 - 1936). Byla i kmotrou bitevního křižníku "Queen Mary", který v bitvě u Jutska v roce 1916 vyletěl do vzduchu a po této chmurné zkušenosti se sice stala kmotrou ještě jednou, avšak už jenom civilního plavidla - rychlolodi (jak psal dobový tisk) "Queen Mary". Tato QM 1 byla postavena v letech 1931 - 36 za cenu 4,5 milionu liber. Disponovala výtlakem 73 tisíc tun a výkonem až 200 000 HP, který ji umožnil dosáhnout rychlosti 31 uzel. Nyní je zakotvena v Long Beach jako muzeum, restaurace a herna.

S podpisem smlouvy se okamžitě rozjela reklamně marketingová kampaň, že QM 2 bude největším, nejdelším, nejširším, nejvyšším a nejdražším dopravním plavidlem v historii. V únoru 2001 byly uzavřeny bazénové testy s modelem trupu, které proběhly v nizozemském středisku Marin a v aerodynamickém oddělení Dánského námořního institutu a stály nebývalou sumu 1,5 milionu USD.

První plech byl uříznut 16. ledna 2002 a 11. června téhož roku Cunard Line ohlásila datum dokončení plavidla a první panenské plavby na 12. leden 2004. Při dnu otevřených dveří, hlavně pro rodiny dokařů, pak došlo 15. listopadu 2003 k tragickému neštěstí, když se prolomil vstupní můstek a 15 lidí nalezlo smrt na dně suchého doku, do něhož byl obr zatažen po první sérii zkoušek. Pro pověrčivé námořníky je to zlé znamení.
Dohotovená loď absolvovala dvě série zkušebních plaveb. Po loděničních zkouškách v září 2003 následovaly předávací v listopadu a britská královna Alžběta II. pokřtila loď 8. ledna 2004.

Konstrukce
Plavidlo, postavené za americké dolary francouzskými loďaři a plující pod britským Union Jackem reprezentuje špičkovou lodní techniku. Stavba proběhla montážní metodou ze sekcí, kterou za 2. světové války vyvinul americký průmyslník Kaiser. Trup QM2 tvoří celkem 620 sekcí a „skládání“ trupu zachycuje obrázek v úvodu .
Jedná se skutečně o monumentální loď, přestože investor ji chtěl mít ještě větší. Rozměry ale musely být omezeny kvůli provozu, kupříkladu výšku limitovala světlost mostu Verazzano Narrows Bridge v New Yorku. Délka činí 345,03 m (o 14 m více než u amerických letadlových lodí třídy "Nimitz"), šířka 41 m, výška od kýlu po ústí komína 72 m, ponor 10,30 m, tonáž 148 528 BRT, počet všech palub 17 a pasažérských 14. Celkový počet kajut činí 1310, venkovních dvoulůžkových 1017, z toho s balkonem 955, vnitřních jednolůžkových 293 a uzpůsobených pro invalidy 30. Na loď se vejde 2620 pasažérů při obsazení toliko dolních lůžek, maximálně pak 3090. K tomu je třeba připočíst 1238 lůžek pro posádku. Na lodí je 37 výtahů, do trupu vestavěno 2 500 km kabelů (to není překlep), 500 km různých produktovodů, 80 000 svítidel, 3000 telefonů, schody o celkovém počtu 5 000 stupňů a 2 500 oken a iluminátorů. Celková délka svárů trupu činí 1 500 km a na natření plochy 370 000 qm padlo 250 tun barev.

Interiéry zdobí umělecká díla za 12 milionů USD a kromě restaurací, barů, obchůdků a butiků, kinosálu, bazénů a fitnescenter se na lodi nachází i planetárium. K palubním službám patří též "otevřená universita", kulturní akademie, jejíž provoz bude zajišťovat univerzita v Oxfordu.

Technickou lahůdkou je pohon. Do QM2 byla vestavěna strojovna typu CODAG (Combined Diesel and Gas Turbine), přičemž přenos výkonu na vrtule probíhá elektricky. Srdcem strojovny jsou 4 lodní 16válcové diesely o délce 12,5 m a hmotnosti 217 tun finské firmy Wartsila NSD. Jedná se o motory "common rail technology", tedy s centrálním elektronicky řízeným vstřikovacím čerpadlem, což zajišťuje ekologicky výhodný provoz s nízkou hodnotou spalin a nízkou spotřebou těžkého motorového oleje. Motory disponují výkonem 16,8 MW při 514 ot/min a pohánějí 4 generátory elektrického proudu, který je veden k elektromotorům ve zvláštních vřetenech zavěšených pod zádí lodě. Rotory těchto elektromotorů pak přímo tvoří vrtulové hřídele. Všechny 4 pohonné agregáty jsou typu "Marmaid",jež vyvinula firma Kamewa ze skupiny Rolls Royce a francouzská Alstom Power Motors. Dva přední jsou pevné, dva zadní otočné o 360 stupňů a plní funkci kormidel. Hmotnost každého vřetene činí 250 tun a výkon 21,5 MW, takže QM2 má celkem k dispozici 86 MW, což při ekonomickém provozu jenom s diesely dává cestovní rychlost 23,5 uzlu.

Ty správné ostruhy pak QM2 zasazují dvě plynové turbíny General Electric typu LM2500+. Jsou to deriváty leteckých turbín o výkonu 25 MW každá na "elektrické" straně, neboť taktéž pohánějí generátory. Netradičně jsou umístěny velmi vysoko, na úrovni člunové paluby pod a za komínem. Jednak se tím zkrátilo sací potrubí, jednak klesla hladina zvuku v pasažérských prostorách. Při chodu jak dieselů, tak turbín činí výkon strojovny 118 MW, čemuž odpovídá kontraktové rychlosti 29,35 uzlu.

K pohonnému systému patří též trojice příčných příďových vodometů. Jedná se o trouby, které procházejí napříč podponorovou částí přídě a v nichž jsou umístěny vrtule. V kombinaci s otočnými vřeteny na zádi pak umožňují , že se QM2 může pohybovat jako krab bokem nebo, při řízení počítačem a GPS, udržet se i na volném moři v přesně definované poloze. Celkový výkon příčných příďových pohonů obnáší 9,6 MW.

Ke strojnímu vybavení přísluší i boční stabilizátory, jež omezují kývání lodě až o 90 %. Jedná se o výsuvný ploutvový typ VM od firmy Brown Brothers z průmyslové skupiny Rolls Royce. Každý stabilizátor váží 70 tun a plocha ploutve, která se dá vysunout či zasunout za 30 vteřin, obnáší 15,6 qm.

Palubní vybavení tvoří v prvé řadě tři 23tunové kotvy a kotevní řetězy U3 kalibru 114 mm o celkové délce 770 m a hmotnosti 273 tun. Dva kotevní vrátky a osm elektrických dvoububnových vrátků pro dotahování vyvazovacích lan s tahem 25 t dodala finsko-norská firma Rauma Brattvaag, taktéž člen průmyslové skupiny Rolls Royce.

Technickou obhlídku QM2 zakončíme na můstku. Disponuje plochou 50 qm a byl vyprojektován podle nové filozofie integrovaného vedení plavidla. Integrovaný elektronický systém s plochými obrazovkami pro přenos dat z radarů, elektronických map, GPS a dalších zabezpečovacích systémů dodala britská firma Kelvin Hughes. Celkem se na stavbě QM2 podílelo 31 hlavních subdodavatelů, což dokumentuje, že moderní loděnice jsou spíše montovnami s dodavateli z celého světa. Jenom tak může efektivně a v reálné době vzniknout tak kolosální plavidlo, jímž "Queen Mary 2" nepochybně je.

Image transatlantického parníku
V narůstající konkurenci výletních superparníků vsadila Carnival Corporation na nostalgii 30. let minulého století s přepychovými linkovými parníky, jako byla "Normandie", Bremen" a v neposlední řadě i "Queen Mary". Proto bylo zvoleno právě toto jméno a reklamní kampaň rozjeta v tom smyslu, že se jedná o znovu otevření dopravní linky přes severní Atlantik.

K posílení tohoto image si investor dokonce vypůjčil původní parní píšťalu, která byla u "Queen Mary" umístěna na středním komínu. K zápůjčce došlo pod záminkou restaurace, kterou Cunard Line u švédské firmy Kockums AB skutečně zaplatila, avšak nechala si vyrobit i dvě repliky. Ty jsou nyní umístěny na plošinách po stranách komínu QM2 a vydávají onen hutný charakteristický basový tón "A" jako originál - přestože místo páry jsou napájeny stlačeným vzduchem ze startovacího okruhu pohonných dieselů.
Prosadit dojem, že QM2 je něco jiného než běžný výletní parník, je komerčně nutné z konkurenčních důvodů, neboť ve Finsku se dokončuje výletní loď pro Karibik typu Ultra Voyager, která bude ještě větší a prostornější než QM2. Proto QM2 usiluje třinácti "linkovými" plavbami, k nimž má dojít letos, o statut transatlantické "vlajkové lodi", než se v roce 2006 objeví mocnější konkurent, proto jej lidé z Carnival Corporation již v předstihu označují za obyčejnou "výletní" loď. Avšak i jejich QM2 není ničím jiným než zase výletním parníkem s luxusním interiérem, jehož popis nechme na nějakou českou celebritu, jež určitě neodolá, aby se pobytem na QM2 nepochlubila v místních médiích.

Psáno v Praze 16. 3. 2004 na základě údajů z časopisu "Morza, statki i okrety" 1/2004

Převzato z rubriky Mrožoviny politického a psího denního www listu