Chicago Worlds Fair of 1893

V poslední době je stále populárnější elektrický pohon lodí.
Má své výhody a nevýhody, díky kterým zatím nedokáže nahradit výkonné spalovací motory u rychlých lodí, ale jako zdroj pohonu výtlačných plavidel se s úspěchem používal již od poloviny 19 století.

Rok 1834 Imperiální Rusko:

Německý fyzik Moritz Hermann Jacobi představuje Petrohradské Akademii plány na využití elektromagnetismu pro pohon strojů.
O čtyři roky později dá car Mikuláš I příkaz k uvolnění velkorysé finanční částky pro Jacobiho, aby mohl navrhnout a postavit elektrický motor k montáži na lehký člun.

Motor sestrojený Jacobim obsahoval elektromagnety pohánějící dvě lopatková kola. Tento systém se ukázal jako funkční, a elektrická kolesová loď se rozjela po řece Něvě, za potlesku cara a jeho dvoru.
Bohužel pohonná baterie produkovala velké množství oxidových výparů. Odvážní průkopníci dušení odporným kouřem, museli předčasně ukončit svoji jízdu.

Následující rok Jacobi pokus zopakoval se stejnou lodí. Použil 5x menší baterii než předchozí rok, vyrobenou podle nedávno publikovaného návrhu britskébo fyzika Williama Grove.
Plavidlo tentokrát fungovalo bez problémů, a dosáhlo průměrné rychlosti 3mph s 13 cestujícími na palubě.

Rok 1848 Anglie:

V srpnu 1848 představil Benjamin Hill na soukromém jezeře Penllergaer u Swansea, (Wales) funkční elektroloď poháněnou opět bateriemi systému Grove.

Rok 1859 Francie:

Další elektroloď sestrojili pánové Mollins a Frenchman a uvedli do provozu na jezeře Bois de Boulogne. I když měla silné elektrické baterie sestrojené Robertem Bunsenem ( s uhlíkovými elektrodami místo platiny ) byla pomalá a nevýkonná.

Rok 1880 Francie:

V květnu roku 1880 přišel na scénu Pařížský tvůrce elektrických přesných nástrojů Gustav Trouve. Trouve si nechal si zapsat patent na malý 5 kg vážící elektromotor a navrhl použití dvou takových motorů, z nichž každý žene koleso na jedné straně lodního trupu.
O rok později si nechal patentovat “ kormidlo“, obsahující vrtuli s motorem které je celé odnímatelné a dá se snadno zvednout z lodi ( první závěsný elektromotor).

26 května 1881 umístil tento 5kg motor do člunu dlouhého 5,5m širokého 2,2m který dosáhl rychlost 9km/h po proudu řeky, a 5,4 km/h proti proudu . Posádku tvořili 3 cestující a motor poháněly 2 baterie s náplní biochromatu draselného. Vlastní pohon zajišťovala třílistá vrtule.

26 června 1881, zopakoval tento experiment na klidných vodách jezera Bois de Boulogne s čtyřlistou vrtulí o průměru 28cm a baterií Ruhmkorff-Bunsenova typu. Na začátku plavby se člun pohyboval rychlostí 11,25km/h , po třech hodinách se rychlost plavby snížila na 9,8 km/h a po dalších třech hodinách klesla na 8,3 km/h.
Tak Gustav Trouve vytvořil první neoficiální rychlostní rekord 10.8 km/h (6,7 mph). Svou loď nazýval „Le Téléphone“, po vynálezu patentovaném jen pět let předtím, Dr. Alexandrem Grahamem Bellem.
Jedna baterie z biochromatem draselným uzavřená do 50 cm dlouhé skříně, dodávala energii po dobu 7-8hodin.

Během dalších 15 let které následovaly, se odhaduje, ža na rekreačních vodách bylo umístěno vice než 100 lodí vybavených motory Trouve. Některé z nich byly též vybaveny elektrickými reflektory a sirénami.
Pro pana de Nabat byla například postavena loď jménem „Sirene“. Tato 9m dlouhá a 1,8m široká loď mohla být poháněna buď elektromorem nebo vesly. Tuto loď její majitel používal 3 x týdně po dlouhou dobu. Pohybovala se rychlostí 14 až 15km/h, otáčky vrtule byly v rozmezí 1200 – 1800 1/min.

Rok 1882 Anglie:

Dne 28. září 1882 vyjela na cestu po Temži nová loď kterou navrhl Anthony Reckenzaun, pro Londýnskou firmu Electric Power Storage Company at Millwall. Pohon tvořilo 45 akumulátorů Plante, které vyrobili pánové Sellon a Volchmar s napětím 96 voltů. Poháněly 2 dynama Siemens D3 s regulací a zpátečkou po dobu šesti hodin výkonem 4HP. Použit byl lodní šroub o průměru 20″ se stoupáním 36″ který měl 350 ot/min. Zapojen mohl být jeden nebo oba motory. Loď byla zkonstruována pro 12 cestujících.

Rok 1887 Anglie:

Němec Moritz Immisch, elektroinženýr který pracoval v tramvajových bateriovnách v Londýně se spojil s průkopníkem půjčoven elektrolodí – Immischem vikomtem Bury. Postavili první plovoucí dobíjecí stanici, kde byl jako zdroj energie použit parní motor s dynamem.
Brzy poté postavili čtyři další dobíjecí stanice a na ostrově Platts Eyot v blízkosti Hamptonu zřídili základnu.
Počet jejich elektrolodí se brzy rozrostl na 23 lodí různých velikostí, schopných pojmout 4 až 50 cestujících.

Immischovy akumulátory poháněly motory od 1,5HP až 12HP napětím 65, 95 a 120V.
Lodě na jedno nabití s jistotou ujely průměrnou rychlostí 9,6km/h dráhu 30mil (48,2km), polovina cesty po proudu a polovina proti proudu.

O velkém rozvoji svědčí i to, že v roce 1888 bylo na temži šest nabíjecích stanic, ale již v roce 1902 jich bylo 20 pozemních a dvě plovoucí. Během stejného období postavilo přes padesát britských stavitelů jednu nebo více lodí, které se vyvážely do Benátek, na Cejlon, a Jihoafrické republiky.

Kromě 100 ks elektrolodí provozovaných na 93 mílích řeky Temže, mezi zdymadlem Teddington a Oxford, koupila řada mistních podniků elektrolodě pro používání ve svých okrasných parcích. V Leedsu například 11 metrů dlouhou „Mary Gordon“ schopnout pojmout 75 dospělých, nebo 120 dětí.
Podobné lodě pluly i na irských a skotských jezerech, kde bylo mnoho elektrolodí k pronájmu.

Mezitím v Americe

V roce 1891 si objednal jako první američan elektrickou loď pohádkově bohatý WK Vanderbilt. Loď byla postavena v loděnici Charlese L. Seaburyho a měřila 9m.

Anthony Reckenzaun a jeho bratr Frederick kteří emigrovali do USA se usadili v Newarku v New Jersey. S využitím zkušeností které získali v Anglii postavili pro vlastní potřebu 8m elektroloď kterou pojmenovali „Magnet“. Loď byla poháněna motorem s výkonem 2,5HP vážícím 191kg. Akumulátory dodala firma Electric Accumulator Company of Newark. Loď byla schopna plavby 50-60 mil bez dobíjení.

Na světovém veletrhu v Chicagu v roce 1893 vozily elektrolodě návštěvníky po krásném 5536m dlouhém parku. Tiché lodě převezly během 2 let (1893 – 1894) více než milión cestujících a přinesly zisk více než 300 000 dolarů. Na dnešní dobu by to byla částka 30 000 000 dolarů

Největší soukromou elektroloď své doby vlastnil americký milionář John Jacob Astor. Jeho loď „Utopia“ měřila 22m, a měla dva motory 25HP. Její luxusní výbava byla přirovnávána k Titaniku.

Největší osobní elektrickou lodí určené k přepravě cestujících té doby, byla loď „Victory“ zkonstruovaná Wiliamem S. Sargeantem v roce 1904, a schválené k přepravě 350 cestujících.
V letech které následovaly došlo k poklesu zájmu o elektrolodě. Hlavním důvodem byl vývoj silnějšího Dieselového motoru se snadným tankováním.
Větší elektrolodě byly přestavěny na Dieselový pohon, a zůstalo jen několik elektrických kánoí a malé množství elektrolodí v půjčovnách.
Do roku 1930 zmizely i poslední elektrolodě.

Současnost:

V sedmdesátých letech došlo k oživení zájmu o malé čluny poháněné elektromotory, který byl podpořen dovozem elektrických závěsných motorů vyvinutých v USA pro rybáře na jezerech.
Dnej je již na trhu celá řada elektrických pohonných jednotek, s výkonem od 0,5 HP až po silné elektromotory pro velké lodě.
Lepší konstrukce trupu, použítí lehkých konstrukcí ze skleněných vláken, kvalitní baterie, účinné elektromotory a systémy elektronické kontroly daly vzniknout nové generaci lodí která je velmi šetrná k životnímu prostředí a je budoucností rekreační plavby v 21 století.

Nejlevnější 3D tisk na zakázku.

Napsal admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..