Peter Blake se narodil roku 1948 v Bayswateru na severní straně aucklandského přístavu Waitemata jako druhé dítě ze čtyř sourozenců. V rodině vždy byla nějaká plachetnice, ať už ploutvová nebo kýlová. Dospívajícímu chlapci nejvíce dala desetimetrová „Lady Bird“, na níž spolu s rodiči vykonal plavbu na Fidži.

Peterovi bylo dvaadvacet, když se setkal se slavnými britskými jachtaři Robinem Knox-Johnsonem (první nonstop plavba kolem zeměkoule 1968/69) a Lesem Wiliamsem. Konstatovali, že tento mladík „není obyčejným kiwim na obligátní zkušené v zámoří, a nabídli mu kóji velitele hlídky na jachtě „Ocean Spirit“, kterou chystali pro závod Cape-Rio 1970. Do stejné funkce si pak Les Williams vybral Petera i pro první ročník závodu Whitbread kolem světa v sezóně 1973/4. Loď „Burton Cutter“ byla hromadou trosek, narychlo spíchnutá těsně předtím, než zazněl startovní výstřel. Posádka uložila potraviny na dno pod podlážky jenom proto, aby velice rychle zjistila, že odpady záchodů nejsou vyvedeny ven. Když při druhé etapě začaly praskat sváry, nezbylo než stále dokola obnovovat vnitřní vzpěry.

Znovu se Blake, Knox-Johnston a Williams setkali na druhém Whitbreadu, a to na lodi „Condor“, která byla pro závod kolem zeměkoule přejmenována na „Heath s Condor“. Jednalo se o velkoryse navržený regatový stroj, jehož experimentální karbonový stěžeň se ale poroučel hned v první etapě. Nicméně tato loď umožnila Blakeovi, aby poprvé poznal, jak chutná vítězství, když „Heath s Condor“ byl první v Aucklandu. Po Whitbreadu Peter zůstal na „Condoru“ jako skipper a v Emsworthu jej připravoval na další plavbu. Zrovna v době, kdy manželé John a Judy Glanvilleovi hledali někoho, kdo by vzal jejich dceru Pippu z Emsworthu domů. Svěřili ji střapatému blonďatému Novozélanďanovi, který slyšel na přezdívku „Six Four“. Netušili, že si současně vybrali zetě. Pippa a Peter se vzali v roce 1979, krátce po závodě Fastnet Race (Anglie – Irsko) a líbánky strávili převozem „Condora“ via Rudé moře do Sydney na závod Sydney – Hobart.

Dvojí zkušenost s Whitbreadem přivedla Petera Blakea na myšlenku závodit s vlastní posádkou na lodi pod novozélandskou vlajkou. Měl představu o plachetnici, která by byla rychlá jako blesk na zadobočních kurzech. Tak se zrodila „Porcelánová raketa“, 65 stop dlouhá „Ceramco NZ“, na níž se pak vyučila celá novozélandská škola oceánského jachtingu. Blake prokázal, že je nejen vynikající jachtař, ale také schopný vyjednavač se sponzory. Byl si též dobře vědom váhy, jakou ve světě médií mají PR. V téměř zapomenutých dobách před internetem zaujal Novozélanďany rádiovými relacemi z hlubokého oceánu. Zorganizoval je s pomocí novináře Petera Montgomeryho a jeho hlas skrz praskání éteru přinášel autentický prožitek závodu i lidem, kteří předtím o oceánském jachtingu jakživ neslyšeli.

21. září 1981 si během první etapy odčaroval štěstí, když se na „Ceramco“ zřítil stěžeň. Posádka postavila nouzovou takeláž a doplula do cíle. Druhá etapa vše vynahradila, „Ceramco“ po epickém boji s „Flyerem 2“ byla v domácím Aucklanfu první a tím se zrodila legenda. V celkovém pořadí obsadil Blake druhé místo. Díky svému vstřícnému přístupu k médiím a díky tomu, že se stal národní legendou, neměl Peter nouzi o sponzory. Toma Clarka vystřídal pivovarník Douglas Meyers, který sponzoroval Blakeovy další účasti na Whitbreadu s loděmi „Lion New Zeeland“ a „Steinlager 2“. S tou druhou pak pátý Whitbread 1989/90 vyhrál. Podle svého rudého trupu byl tento škuner přezdíván „Big Red“, neboť patřil k největším a nejtěžším lodím závodního pole. Vítězství bylo totální – Blake dokázal nemožné, když vyhrál všech šest etap, což se doposud nepodařilo zopakovat.

Červená se vůbec stala erbovní barvou Petera Blakea. Pippa byla zvyklá přibalit manželu na každou velkou plavbu lyžařské ponožky. Pro závody Whitbread jí nějak přišly pod ruku ostře červené, což ji přiváděla do rozpaků, neboť barva neodpovídala jejímu vkusu. Posádka si ale pořídila přesně ty stejné a spolu s Peterem je pokládala za talisman, který je přivedl k tomu skvělému vítězství. Od té doby se červené ponožky staly něčím jako ochrannou známkou Petera Blakea a jeho týmů.

Rozvoj oceánského závodního jachtingu vedl k myšlence vypsat cenu pro jachtaře, který by dokázal obeplout nonstop zeměkouli za méně než 80 dní, což byla lhůta, o niž se vsadil pan Phileas Fogg, hrdina světoznámého Vernova románu „Cesta kolem světa za 80 dní“. Trofej, jak jinak, nemohla nést jiné jméno než spisovatelovo.

První pokus v roce 1993 skončil nezdarem. Prodloužený katamaran ex-formule Tag se doškobrtal do Kapského Města s jedním zatopeným trupem a poškozenou ploutví. Druhý pokus v roce 1994 s katamaranem „ENZA“ mohl skončit ještě hůře, neboť plavidlo se na Jižním oceánu zabodlo do vlny, kormidla hrabala vzduch v třímetrové výši, Blake byl vymrštěn ze středové plošiny a letěl vzduchem čtyři metry. Utrpěl těžká zhmoždění zad a pánve a měl podezření na zlomená žebra. Odmítl přistát v Austrálii, polykal prášky proti bolesti, krizi překonal a jako špatný pacient se vrátil do kormidelnické sedačky. Vernovu trofej získal výkonem 74 dnů 22 hodin a 17 minut, jenž byl překonán až po třech letech. Později Blake prohlásil, že když si pouští videozáznam z plavby, nepřestávají mu záběry nahánět husí kůži.

Ještě na palubě katamaranu „ENZA“ dostal e-mail od technického ředitele TNZ (novozélandského týmu pro Americký pohár) Toma Schnackenberga, zda se chce zapojit. Kampaň se dostala do krize a Blake přijal. Jeho červené lyžařské ponožky se staly symbolem TNZ a dokonce posloužily jako námět dobrovolné finační pomoci, když se tým vydal z peněz. Během pěti dnů bylo na Novém Zélandu prodáno ve prospěch TNZ 100.000 párů.

Blakeovo vítězství proti slavné hvězdě amerického jachtingu Dennisi Connerovi, přenášeno světovou televizní sítí, bylo epochální, neboť Kiwis v červených ponožkách Americký pohár 1995 suverénně vyhráli 5:0. Po 144 letech to bylo teprve druhé neamerické vítězství a Peter Blake se stal novozélandským národním hrdinou. Britská královna mu udělila šlechtický titul, takže v roce 2000 Americký pohár obhájil jako první neameričan již sir Peter Blake, když ve finále porazil italskou loď „Prada“ opět 5:0.

S příchodem nového milénia nabral život sira Petera Blakea nový směr. Rozhodl se dát svou celosvětovou popularitu do služeb ochrany přírody a životního prostředí. Stanul v čele Cousteau Society a v roce 2001 byl jmenován vyslancem dobré vůle programu životního prostředí OSN.

Cousteau Society mu dala k dispozici duralový škuner „Seamaster“, který pod původním názvem „Antarctic Explorer“ používal starý patron pro plavby ve vysokých šířkách. S touto lodí, pod heslem „Dobrá voda, dobrý život, špatná voda, špatný život, žádná voda, žádný život“, pak sir Peter vedl svoje „Blakexpeditions“ s jednoduchým úkolem – vzdělávat svět o kvalitě vody. A toto poslání ho také přivedlo na čokoládové vody řeky Amazonky.

5. prosince 2001 třicet šest metrů dlouhý škuner „Seamaster“ ležel klidně na kotvě asi 10 mil jižně od přístavu Macapá v ústí Amazonky. Posádka čítala 10 lidí, včetně sira Petera Blakea. V 22:15 byli všichni zpět na palubě, když si někteří odskočili na břeh na večeři a jiní si byli zatelefonovat domů. Většina popíjela na palubě pivo, Leon Sefton, syn Blakeova přítele, a další člen posádky odešli do podpalubí. Sedmičlenný pirátský gang napadl škuner od zádě, zpočátku kryt sluneční plachtou nad kokpitem. Piráti byli dobře ozbrojeni, dva měli samopaly. Posádka, kterou sehnali do houfu, hleděla do ústí zbraní. Piráti hovořili portugalsky, ale význam jejich hrozeb nepotřeboval překlad. Sir Peter Blake sklouzl do podpalubí a Leon Sefton, který měl kabinu naproti jeho, viděl, jak se ozbrojuje. Jeden z útočníků sestoupil dolů a vzal Seftona na mušku. To byla situace, do níž sir Peter se zbraní v ruce vstoupil. Vyzval piráta, aby nechal posádku na pokoji a opustil loď. Ozbrojený útočník couvl chodbičkou zpět, až byl částečně kryt, a pak padly výstřely. Sir Peter byl smrtelně raněn.

Poté co ukradli posádce speciální jachtařské hodinky, fotografické přístroje, Blakeovu pušku a jeden z přívěsných motorů, pirátský gang uprchl. Přitom okolo sebe nazdařbůh střílel a zranil dalšího člena posádky. Veškeré úsilí oživit sira Petera Blakea selhalo, červené ponožky pro štěstí zůstaly doma.

Jeho poslední zápis do deníku, týkající se té tiché, kalné řeky pod příkrovem dusného ovzduší, obsahuje i sebezpytnou otázku – co tady vlastně děláme – a za ní následuje odpověď – protože můžeme něco změnit. A to po celý život dělal.

Psáno v Praze 18. 4. 2002, prameny „Yachting World“ Feb 2002

Převzato z rubriky Mrožoviny politického a psího denního www listu Neviditelný pes.

Napsal admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..